V jednadvacátém století! Chápeš to?!

I my, vcelku klidní a nijak militantně založení lidé někdy vidíme „rudě“. Zvýšíme sílu svého hlasu na maximum (nebo alespoň do slušných výšin), a když si chceme zachovat alespoň trochu té kultivované slupky svého člověčenství (ano, je velmi tenká oproti tomu drsnějšímu základu pod ní) použijeme obrat, který lze říci i uprostřed náměstí: „V jednadvacátém století, chápeš to???“ Jak často jste ho už řekli? A kolik se do něj vejde zklamání nad tím, jak by ten náš svět mohl fungovat, a přitom je stále trochu „pravěký“.
Nedávno jsem takový emoční výlev viděla ve frontě u parkovacího automatu na P+R na okraji Prahy. Plocha na parkování je celkem rozlehlá a majitelé několika set vozů se občas řadí do kratší či delší fronty, než zaplatí své parkovací místo. Pán kousek přede mnou však zde byl zřejmě poprvé. Návod k použití automatu k proplacení parkovného je v tomto případě nepoužitelný, jelikož se jedná o stejný automat, v němž se kupují jízdenky na MHD, a tudíž i návod je k zakoupení jízdenky a komunikace automatu začíná právě tímto procesem – počet stisků = počet jízdenek. Kdo neví, jak postupovat a nechá se touto hláškou zastavit či mačká zběsile týž knoflík, dostane se do slepé uličky a úměrně zvyšuje nervozitu fronty za ním. Nebudu Vás unavovat popisem, jak by to šlo podle tohoto pána vyřešit. Víte přece, že automat neumí provést platbu přes platební kartu ani mobilní aplikací, přijímá jen určité druhy mincí (kdepak bankovky),  často nerozměňuje nebo některé obroušené pětikoruny nechává stále a stále dokola propadávat…Jako trochu nedobrovolní diváci jsme tudíž absolvovali všechny fáze vzteku proč to nejde a nejlépe přes appku, pochopitelně. Nebo alespoň kartou, vždyť mince jsou zastaralý přežitek, který snad již brzy zmizí z našeho každodenního života, a tak dále. Ten muž měl svou jasnou představu, jak vypadá důstojný způsob platby parkovného, který je hoden 21. století.
Ve Sdružení rodičů a přátel školy si jistá část maminek stěžuje na paní učitelku, která neodpovídá ne e-maily. Prý jí rodič mají jen volat, maximálně posílat SMS. „V jednavacátém století, chápeš to?“, rozčileně gestikuluje jinak hezká maminka mladšího vzhledu.
Tak jo, chápu, že už je rok 2017, a tudíž realitu jednadvacítky už pár let žijeme. Vizionáři si jistě mysleli, že touhle dobou už dávno osídlíme jiné planety (Mars už je jedna z výletních destinací nabízených cestovkou) a představy každého z nás se hodně liší. Než začneme křičet na automat, zeptejme se sami sebe, zda nejsme ve svých očekáváních trochu moc mimo realitu.
Občas si tuhle situaci přehrávám v mysli nad pracovními problémy, když na sebe v týmu zvyšujeme hlas a vysvětlujeme, proč něco nejde tak, jak by si jeden představoval,  a jak by to v možnostech pokrokových technologií mělo jednoduše jít. Možná je problém, že i v jednadvacátém století pořád ještě žijí lidé 🙂 Anebo je to výhoda, protože když bouře trochu utichne, dokážeme se domluvit a najít řešení. Důstojné našeho století:-)